Výuka a třídní projekty. Prakticky!

Třídní los … a „k tabuli půjde kdo?“

Jednou, snad před pěti lety, jsem byla u kolegy na vzájemné hospitaci, na kterou mě pozval, a překvapilo mě, že měl po ruce – chvíli na stole, chvíli v kapse, nebo v ruce – takovou malou úzkou hromádku se třídními jmény. Vyvolával děti vždy podle horního jména a pak ho vložil dolů. Po hodině, která měla spád, byla akční – děti, kolega, ale ani já jsme se nestihli nudit –  jsem se ptala, co ho vedlo k tomu, „tuto hromádku“ používat? Odpověděl mi: „Nikoho za ten den nepřehlédnu, každý  z těch dvaceti, je alespoň jednou vyvolaný a další den pokračuji tam, kde jsem včera skončil.“ Ten nápad mi nepřišel špatný. 🙂

Já jsem se ve větším počtu dětí ve třídě snažila zabírat očima vždycky všechny, nejen přední lavice a „akční rychlíky nebo lumpíky“. A když jsem jich měla 31, musela jsem koukat „faaaakt daleko“. 🙂 A vyvolávala jsem intuitivně a z různých míst, nejen od svého stolu, ať vidím a vnímám třídu ze všech stran. Volila jsem dotazování podle svého myšlenkového pochodu – „toho jsem dlouho neslyšela“, „u toho potřebuji zjistit, zda pochopil.“… A orientovala jsem se v řadách, nebo jsem si pro sebe řekla „teď od konce“, nebo „beru skupiny A“, „přeskakuji ob lavici“. Takže jsem se spíš řídila prostorově, ale určitě se mi tímto způsobem nikdy nepodařilo vyvolat všechny. V tomto to měl kolega systematicky a spravedlivě dokonale zmáknuto. A tady bych případně jeho lístky použila. Ovšem ufff, stav 31 dětí ve třídě už mě od dob jeho inspirace nepotkal, a snad ani nepotká. 🙂 Ne kvůli mě, ale hlavně v zájmu dětí v daném počtu ve třídě. Za ideál pokládám 16 –  20 dětí ve třídě.

Když máte třídu s nižším počtem dětí, je žádoucí a jednodušší, aby se každý ke slovu dostal. Je to individuálnější a nestane se vám, že slyšíte za celé dopoledne „vyskakovat“ jen ty nejrychlejší z první desítky ze třiceti. V deseti vám neunikne určitě nikdo. 🙂 Ve vyšším počtu dětí se stává, že si skutečně na konci hodiny či dne uvědomíte, že jste některé neslyšeli ani hlesnout. 🙁 Není to dobré, ale nebude to výjimečné. Určitě se vám to taky stalo. Mě při počtu kolem třiceti každopádně, a i v počtu kolem 20 vím, že jsem neslyšela denně všechny, pokud nejedu otázky „hadem“ za sebou. Teď mám výuku s individuálním přístupem a neunikne mi nikdo. 🙂

Jak losujeme?

  • jmenné lístečky mám pod kancelářskou sponkou na kalendáři, ale využila jsem jen párkrát
  • nejčastěji a pravidelně ve třídě letos používáme „vajíčkový los ze žluté kačky“, kterou máme v polici uprostřed třídy
  • špachtle, které mám v hrnku u tužek na stole
  • černé jmenné karty
  • hod kostkou – pokud máte počet dětí dělitelný 6. Ovšem mít 6 dětí ve třídě je asi vzácné, ale pokud tomu tak je, hned se ví, na koho to padlo, pokud mají přidělená čísla třeba celoročně. V ostatních případech házíte více kostkami různých barev, ale předem musíte mít stanoveno, kolika kostkami budete házet.
  • efektní jsou i losy v projekci na interaktivní tabuli – ať už čísla, kostky, nebo přímo jména, když si sestavíte „losovací zařízení“

Kdy losujeme?

  • pravidelně každý týden při předávání mývala a deníku
  • při rozdělení do skupin (to se dají výborně použít i barevné pet vršky podle počtu skupin a počtu dětí v nich), ty jsem vždy nechávala tahat z pytlíku, rukavice nebo z maňáska
  • při náhodném „zaúkolování“, když se nenajde dobrovolník 🙂
  • při dělení do dvojic – to jde jednoduše vyřešit i pexesem
  • losujeme pořadí při prezentaci (výrobku, popisu hračky, knížky, měsíční stránky deníku)
  • nevyužívám losování k odpovědí na otázky při běžném procvičování učiva, ale při rozhodování, kde je to možné nechat na náhodě, což do třídního dění vnese trochu „tajemného napětí z očekávání“. 🙂

Jak si vy „pohlídáte“, že každého během dne vyvoláte? Máte systém, řešíte to, nebo nad tím nepřemýšlíte?

Profilový obrázek
Kateřina Musiol Kuchnová

Jmenuji se Katka a učím na 1. stupni na soukromé základní škole. Na těchto stránkách bych ráda uveřejnila své postřehy, zkušenosti, zážitky a podněty k výuce.

komentáře 2

  • Mám špachtle. Navíc mám na každém konci špachtle jinou barevnou značku (např. žlutá a modrá). Vylosované (vyvolané) dávám zpět do kelímku jednou barvou nahoru a nevylosované druhou a vidím, kdo byl nebo nebyl…

  • V článku mne zaujal postřeh, že někdy je složité nenechat „vyskakovat“ jen ty nejrychlejší. Už leta s úspěchem používám „blow your fist“. Tuto techniku jsem okoukala z ukázky „the whole brain teaching“, kde je i několik dalších šikovných triků, jak aktivizovat žáky: https://www.youtube.com/watch?v=xLwLUccJlhs

Výuka a třídní projekty. Prakticky!