Výuka, třídní projekty a postřehy z praxe

Máma zpět u tabule

M

Nádherné období mé mateřské je za námi. Čas prostě nejde zastavit. A když se po rodičovské vracíte do práce, zpět ke katedře, možná se nestačíte divit a možná si kladete mnohé otázky… 🙂 Možná si chvíli připadáte i ztracená a vyčerpaná, ale nebojte, přejde to, vše zvládnete. Já si tím v posledních týdnech právě prošla.

Vstupujete do neznámých či známých školních vod? Je to krok novým směrem? Nebo je škola o tři roky dál, nebo se naopak zastavila, či vám utekla? Cítíte se znovu jako začátečník, nebo jen oprášíte krabice pomůcek a zásobníky aktivit a jedete jako dříve? Těšíte se, bojíte se, budete stíhat, nebo budete ve stresu, že nejde stihnout vše – být mámou i učitelkou, mít spokojené žáky i rodiče, mít funkčně vybavenou a připravenou třídu a mít šťastnou a spokojenou rodinu, fungující i uklizenou domácnost? Čeká vás známý či obměněný kolektiv nebo úplně nová škola? Co vaše dítě ve školce, jak to zvládne tuto změnu a novou etapu života, do které – spolu, ale i bez sebe vstupujete?

Já si říkala, že se snad zadaptuji a srovnám s novým režimem a pracovním místem tak do dvou měsíců. Učení se snad nezapomíná, praxi mám, materiály taky, děti jsou děti, i když z různých podmínek, a školní tým vypadá taky fajn a na novou práci se těším. Takže dořešit ranní školku a nenosit si práci domů. Šla jsem tedy zpět do procesu s tím, že to „asi bude časově náročnější, ale zvládnout se to musí, nejsem ani první ani poslední!“ 🙂 Ufff, sedlo si to, myslím, už po měsíci a půl.

pár překvapení bylo:

  • šok první – únava – chybělo mi „mateřské poobědové spaní“ … a tak jsem odpoledne měla totální útlum a pak zívala za volantem, proto jsem si hlasitě zpívala v autě nebo měla hovory – na hands free. :-)… ono totiž i dojmů po návratu do procesu bylo dost a bylo třeba je ventilovat. 🙂 a některé story raději kámošce než manželovi. 🙂 Každopádně je úžasné, když máte s kým zreflektovat den. 🙂
  • šok další – nebo spíše mateřská obava – musela jsem přenechat zodpovědnost za výchovu a vliv na své dítě jiným pedagogům a sama se jít věnovat „cizím“ dětem… ufff, to jsem zvládla bez slz a bez výčitek.  Ale jedině díky obrovské pomocí manžela, který obětavě tři týdny dopoledne sedával ve školce s dcerou, aby si zvykla  a pak ji bral domů uspat. Ve školce spala až po třech týdnech. Jinak chodila „poo“. Takže jsem byla ušetřená těm ranním situacím a pláči matek i dětí, jak mě „strašily“ babičky a kamarádky. A vše se zvládlo taky díky tomu, že jsme doma nepodcenili výběr školky a přípravu na ni, a spoléháme na tamější personální tým.
  • koordinace času – kdo jiný by měl zvládnou práci s časem než „akční máma“, která koordinuje několik akcí najednou a musí mít oči všude a přehled o všem doma i kolem dítěte? 🙂 Znáte to určitě všechny. 🙂  Jsem typ, pro který je „plný diář“ akcí samozřejmostí, nemám ráda „prázdný den“, ale…
    • první dva týdny jsem si říkala, že nebudu plašit a dám si čas, protože nevím, nakolik budu hned „paní svého času.“ 🙂  A tak to bylo dobře, byla jsem totiž ve stavu , který jsem si vybavila, že jsem zažívala v prvním roce učení před 15ti lety, kdy jsem se domů první měsíce vracela kolem čtvrté a byla ráda, že jsem si sedla, ale teď? NOVINKA – doma už po návratu z práce není prázdno, vracím se s vlastním dítětem ze školky, které „chce program a akci“ a já ji chci vlastně taky, i když na to teď nemám úplně sílu.
    • takže první týden jsem se původně „šetřila“ a byla jsem bez plánů  a omezila se na společnou procházku do lesa, na nákup v drogerii, papírnictví s velkými frontami, nebo domácí malování, lego a pečení. Žádná předem sjednaná setkání s kamarádkami s dětmi,  bazén, protože jsem přece nevěděla, jak budu stíhat.
    • druhý týden jsem šla pro sebe přirozenější cestou plánování a tak už jsem věděla, který den, co odpoledne po vyzvednutí dcery ze školky podnikneme. A změnou oproti minulému týdnu bylo to, že jsem se „mohla těšit“ – na hřiště, na babičku, na společnou ZOO s kamarády a věděla, s čím časově i energií počítat.

A právě, když teď píšu tento článek, skočil mi tady dotaz jedné školní třídní mámy, která už má teď středoškolačku. A ptá se mě: když ztrácíš motivaci…co ti pomáhá ji zase získat? A já na to: pro mě je pohon – dětský pohled a úsměv, a pocit zodpovědnosti za to, dát jim maximum a prožít, nejen přežít s nimi den…a vědomí toho, že to, co dělám, má smysl… A tady teď dodávám, že nově spojuji dva světy – dopolední školní se školními dětmi, a pak ten domácí rodinný s vlastním dítětem … a ani jeden nechci a neumím šidit.

Moje 3 prvotní OBAVY z návratu do práce

  • budu mít školní děti stejně ráda jako dříve, když mám teď už nejradši to své?
  • budu umět oddělit svět školní od domácího?
  • budu muset někde něco omezit, ubrat, změnit?

Obavy odvál podzimní vítr, vše společně zvládáme – ve škole, ve školce i doma a jsem za to nesmírně ráda a klepu – buch, buchy, buch. 🙂  Jsem pořád stejně haptická a klidně a ráda obejmu a potulím i třídní děti. Neumím napsat „ty cizí děti“, protože cizí od září už nejsou a pak už ani nikdy nebudou.

Myslela jsem si, že budu podvědomě přemýšlet nad tím, jak se doma zvládlo ráno, co se děje ve školce, jak se asi dcera v danou chvíli má, co dělá… Ale ne, na tyto myšlenky není ve školním dění čas. Vím, že jde s tatínkem, vím, že ráno vše zvládnou a i kdyby byl nějaký problém, dozvím se to až odpoledne, protože teď bych tomu stejně nepomohla. A vím, že během dne je v prostředí, kde se o ni postarají. Musím věřit jí i dospělým. A věřím.

A co jsem omezila? Zatím jsem ještě nestihla vychytat to, že mi někdy unikne, že suším prádlo venku dva dny, i když podzimní plískanice už mě asi naučí… Ale domácnost úplně nezanedbávám – vysaje mi ufon, pračku naplním, žehlím až hromadu na jeden dvouhodinový zátah a raději poslechnu dceru, když zavolá: „mami, pojď se tulit“, než abych šla leštit stůl. V tom jsem trošku ubrala… V jazyce mé kamarádky, která mou mamku titulovala republikovým hygienikem, jsem teď asi jen tím oblastním a ne už tím krajským, jak hodnotila dříve mě.  🙂 Přiznávám, poprvé mám v kuchyni neseřazené skleničky a talíře podle vzorku, ale lžičky držím pořád dle druhu, ti co mě znají, vědí 🙂 A taky jsem teď nestihla příliš psát zde… Ale mám vypsanou třídnici, výkazy, plány… znáte to. 🙂 Dokonce mám už i po dvouhodinové hospitaci. A protože píšu povinně denně zprávy s fotkami na školní web, nestíhám už denně psát a fotit dceru. Ta má po třech letech každodenního deníku „zápis“  už jen jednou za měsíc. V tom jsem „musela vyměnit“ zápis za zápis.

Pořád u mě platí, že jsem náročná na sebe a až pak na ostatní a nechci po nich nic, co bych sama nedělala, pořád platí, že mám ráda pořádek, systém a řád, ale už nějakou dobu mám na prvním místě to, že nejde-li o život, nejde o nic. A já si chci užít naplno i tuto svou novou životní etapu, do které jsme s dcerou vstoupily – etapu mámy i učitelky. A chci být dál spokojenou a šťastnou. Vím, že to jde. Znám pár těch, které to zvládly a zvládají a těm díky za inspiraci, v tom, že vím, jak to chci i jak to nechci.

Jako matka jsem se nenechala převálcovat častým názorem, že: „na mateřské nejde stíhat, je to stereotyp, nuda, hrábne ti z toho, nebudeš mít navařeno, uklizeno a nebudeš mít na sebe a na nic čas, budeš mluvit v jednoduchých větách.“ Nevěřila jsem tomu a šla cestou intuice a i má profese mi někdy byla nápomocí. Prošla jsem těmi třemi lety bez čtení časopisů a knížek na téma mateřství a myslím, že jsme si společné tři roky s dcerou maximálně užily a neměnila bych ani jeden den. Nemůžu napsat – užily jsme si tři roky doma – protože jsme nebyly jen doma. Chodily jsme do přírody, na hřiště, k babičkám, kamarádkám, zorganizovala jsem třikrát týdenní mateřské výpravy na chalupu s pěti maminkami a šesti dětmi, jezdily jsme na hory, na svatby, stihla jsem wellness, večeře, cukrárny, pracovní pohovory, lyže i bazén… A když se ohlédnu zpět, mám za sebou nádhernou životní etapu a jsem pyšnou, spokojenou a šťastnou ženou – mámou, manželkou i učitelkou. A vím, že dítě je nejlepším zrcadlem a jsem vděčná za to, co ve své dceři vidím a mám… Asi jako každá máma! 🙂

A teď když jsem zpět v práci, zni mi v uších z dřívější praxe jiné věty: „No jo, až budeš pracovat a mít dítě, to uvidíš, to ti začne doma druhá šichta, to nebudeš nic stíhat, to nebudeš vymýšlet takové akce a budeš ráda, že jsi ráda…“  Vědomě a ráda i toto popírám, třeba i tím, že myslím, že vše jde stihnout, když se chce… Třeba Halloween budeme ve škole slavit až den po, tedy 1.11. , po dopoledni, kdy se ve třídě sejdeme v maskách a nad duchařskými úkoly, pak s dcerou ve školce vyrobíme lucerničku a půjdeme společně uspat školkovou zahradu, se pak vrátím na noc za školáky.

V prvním týdnu po návratu v práci jsem si říkala: Tak na mateřské jsem články nečetla, ale o tom, zda a jak se má zvládnout práce, školka a domácnost, bych si možná i něco přečetla… Kamarádka mi řekla: “ hmmm, na to asi článek nebude, budeš ho muset napsat.“ Googlila jsem jen krátce „návrat  do práce po mateřské, práce po rodičovské dovolené.“ , vypadli mi legislativní odkazy na to, na co máme po návratu právo atd.  A i když jsou tyto naše stránky o inspiraci do výuky a z výuky, měla jsem potřebu se o tomto svém rozpoložení zmínit a vypsat, třebaže to je nejdéle psaný osobní článek. 🙂 Snad mi to, u vás čtenářů, projde. 🙂

Vím, že nechci být uštvanou, ve stereotypu zajetou, bez invence a zájmu. Jsem tou, která učí nadšeně školáky a těší se na každou vyučovací hodinu, ale pak se o to více těší na svou holčičku a její zážitky ze školky, které chce zase doplnit i o ty další společné rodinné. Poznala jsem, že děti – školní i vlastní, vás dokážou povznést i položit a přečtou ve vás všechno.

K tomu, abych nepadla, jsem si musela zvyknout na nový režim a zkoordinovat domácnost a práci. Moc úsilí mě to ale nestálo, protože jsem i v předchozích letech „kmitala“. Nevykašlala jsem se na práci a i během mateřské byla mezi lidmi z oboru – mezi kolegyněmi ze škol, šla jsem na několik školení, vedla semestr na výšce, odvedla se studenty ke státnici několik diplomek,  v posledním půl roce rodičáku se přidala do profesních skupin na facebooku, zkompletovala a upravila si životopis a profil na sociálních sítích, a v neposlední řadě dala za pravdu svému muži a rozjeli jsme tento web.  Školku a povinnosti s tímto režimem spojené máme doma rozdělené a proto to jde nakonec hladce.

Takže pokud si v prvních dnech/ týdnech po návratu či startu v práci říkáte: kdy se zastavím z toho kolotoče, kdy si odpočinu, kdy si zajdu ke kadeřníkovi a na masáž…?! Odpověď bude asi: až budete chtít, až si vše časově rozložíte a budete vědět, čemu a kdy dát přednost, co je důležité. Ale asi nejde čekat zázraky a časově nafouknutý den, pokud s časem neumíte pracovat.

Přeji vám krásný podzim nejen v rolích učitelek a maminek. 🙂 Obě role jsou krásné a věřím, že je jde obě skloubit, přesto, že to někdy může být trošku náročné a únavné. Ale ty úsměvy dětí přece stojí za to. Já se o to snažím a dětská zpětná vazba mě nabíjí. Mějte se moc hezky… A příště zase o něčem do třídy, nebojte. 🙂

 

 

Kateřina Musiol Kuchnová

Jmenuji se Katka a učím na 1. stupni na soukromé základní škole. Na těchto stránkách bych ráda uveřejnila své postřehy, zkušenosti, zážitky a podněty k výuce.

Přidat komentář

Výuka, třídní projekty a postřehy z praxe