Naše třída

Máma zpět u tabule

Nádherné období mé mateřské je za námi. Čas prostě nejde zastavit. A když se po rodičovské vracíte do práce, zpět ke katedře, možná se nestačíte divit a možná si kladete mnohé otázky… 🙂 Možná si chvíli připadáte i ztracená a vyčerpaná, ale nebojte, přejde to, vše zvládnete. Já si tím v posledních týdnech právě prošla.

Máma zpět u tabule

Vstupujete do neznámých či známých školních vod? Je to krok novým směrem? Nebo je škola o tři roky dál, nebo se naopak zastavila, či vám utekla? Cítíte se znovu jako začátečník, nebo jen oprášíte krabice pomůcek a zásobníky aktivit a jedete jako dříve? Těšíte se, bojíte se, budete stíhat, nebo budete ve stresu, že nejde stihnout vše – být mámou i učitelkou, mít spokojené žáky i rodiče, mít funkčně vybavenou a připravenou třídu a mít šťastnou a spokojenou rodinu, fungující i uklizenou domácnost? Čeká vás známý či obměněný kolektiv nebo úplně nová škola? Co vaše dítě ve školce, jak to zvládne tuto změnu a novou etapu života, do které – spolu, ale i bez sebe, vstupujete?

Máma zpět u tabule

Já si říkala, že se snad zadaptuji a srovnám s novým režimem a pracovním místem tak do dvou měsíců. Učení se snad nezapomíná, praxi mám, materiály taky, děti jsou děti, i když z různých podmínek, a školní tým vypadá taky fajn a na novou práci se těším. Takže dořešit ranní školku a nenosit si práci domů. Šla jsem tedy zpět do procesu s tím, že to “asi bude časově náročnější, ale zvládnout se to musí, nejsem ani první ani poslední!” 🙂 Ufff, sedlo si to, myslím, už po měsíci a půl.

pár překvapení bylo:

  • šok první – únava – chybělo mi “mateřské poobědové spaní” … a tak jsem odpoledne měla totální útlum a pak zívala za volantem, proto jsem si hlasitě zpívala v autě nebo měla hovory – na hands free. :-)… ono totiž i dojmů po návratu do procesu bylo dost a bylo třeba je ventilovat. 🙂 a některé story raději kámošce než manželovi. 🙂 Každopádně je úžasné, když máte s kým zreflektovat den. 🙂
  • šok další – nebo spíše mateřská obava – musela jsem přenechat zodpovědnost za výchovu a vliv na své dítě jiným pedagogům a sama se jít věnovat “cizím” dětem… ufff, to jsem zvládla bez slz a bez výčitek.  Ale jedině díky obrovské pomocí manžela, který obětavě tři týdny dopoledne sedával ve školce s dcerou, aby si zvykla  a pak ji bral domů uspat. Ve školce spala až po třech týdnech. Jinak chodila “poo”. Takže jsem byla ušetřená těm ranním situacím a pláči matek i dětí, jak mě “strašily” babičky a kamarádky. A vše se zvládlo taky díky tomu, že jsme doma nepodcenili výběr školky a přípravu na ni, a spoléháme na tamější personální tým.
  • koordinace času – kdo jiný by měl zvládnou práci s časem než “akční máma”, která koordinuje několik akcí najednou a musí mít oči všude a přehled o všem doma i kolem dítěte? 🙂 Znáte to určitě všechny. 🙂  Jsem typ, pro který je “plný diář” akcí samozřejmostí, nemám ráda “prázdný den”, ale…
    • první dva týdny jsem si říkala, že nebudu plašit a dám si čas, protože nevím, nakolik budu hned “paní svého času.” 🙂  A tak to bylo dobře, byla jsem totiž ve stavu , který jsem si vybavila, že jsem zažívala v prvním roce učení před 15ti lety, kdy jsem se domů první měsíce vracela kolem čtvrté a byla ráda, že jsem si sedla, ale teď? NOVINKA – doma už po návratu z práce není prázdno, vracím se s vlastním dítětem ze školky, které “chce program a akci” a já ji chci vlastně taky, i když na to teď nemám úplně sílu.
    • takže první týden jsem se původně “šetřila” a byla jsem bez plánů  a omezila se na společnou procházku do lesa, na nákup v drogerii, papírnictví s velkými frontami, nebo domácí malování, lego a pečení. Žádná předem sjednaná setkání s kamarádkami s dětmi,  bazén, protože jsem přece nevěděla, jak budu stíhat.
    • druhý týden jsem šla pro sebe přirozenější cestou plánování a tak už jsem věděla, který den, co odpoledne po vyzvednutí dcery ze školky podnikneme. A změnou oproti minulému týdnu bylo to, že jsem se “mohla těšit” – na hřiště, na babičku, na společnou ZOO s kamarády a věděla, s čím časově i energií počítat.

A právě, když teď píšu tento článek, skočil mi tady dotaz jedné školní třídní mámy, která už má teď středoškolačku. A ptá se mě: když ztrácíš motivaci…co ti pomáhá ji zase získat? A já na to: pro mě je pohon – dětský pohled a úsměv, a pocit zodpovědnosti za to, dát jim maximum a prožít, nejen přežít s nimi den…a vědomí toho, že to, co dělám, má smysl… A tady teď dodávám, že nově spojuji dva světy – dopolední školní se školními dětmi, a pak ten domácí rodinný s vlastním dítětem … a ani jeden nechci a neumím šidit.

Moje 3 prvotní OBAVY z návratu do práce

  • budu mít školní děti stejně ráda jako dříve, když mám teď už nejradši to své?
  • budu umět oddělit svět školní od domácího?
  • budu muset někde něco omezit, ubrat, změnit?

Máma zpět u tabule

Obavy odvál podzimní vítr, vše společně zvládáme – ve škole, ve školce i doma a jsem za to nesmírně ráda a klepu – buch, buchy, buch. 🙂  Jsem pořád stejně haptická a klidně a ráda obejmu a potulím i třídní děti. Neumím napsat “ty cizí děti”, protože cizí od září už nejsou a pak už ani nikdy nebudou.

Myslela jsem si, že budu podvědomě přemýšlet nad tím, jak se doma zvládlo ráno, co se děje ve školce, jak se asi dcera v danou chvíli má, co dělá… Ale ne, na tyto myšlenky není ve školním dění čas. Vím, že jde s tatínkem, vím, že ráno vše zvládnou a i kdyby byl nějaký problém, dozvím se to až odpoledne, protože teď bych tomu stejně nepomohla. A vím, že během dne je v prostředí, kde se o ni postarají. Musím věřit jí i dospělým. A věřím.

A co jsem omezila? Zatím jsem ještě nestihla vychytat to, že mi někdy unikne, že suším prádlo venku dva dny, i když podzimní plískanice už mě asi naučí… Ale domácnost úplně nezanedbávám – vysaje mi ufon, pračku naplním, žehlím až hromadu na jeden dvouhodinový zátah a raději poslechnu dceru, když zavolá: “mami, pojď se tulit”, než abych šla leštit stůl. V tom jsem trošku ubrala… V jazyce mé kamarádky, která mou mamku titulovala republikovým hygienikem, jsem teď asi jen tím oblastním a ne už tím krajským, jak hodnotila dříve mě.  🙂 Přiznávám, poprvé mám v kuchyni neseřazené skleničky a talíře podle vzorku, ale lžičky držím pořád dle druhu, ti co mě znají, vědí 🙂 A taky jsem teď nestihla příliš psát zde… Ale mám vypsanou třídnici, výkazy, plány… znáte to. 🙂 Dokonce mám už i po dvouhodinové hospitaci. A protože píšu povinně denně zprávy s fotkami na školní web, nestíhám už denně psát a fotit dceru. Ta má po třech letech každodenního deníku “zápis”  už jen jednou za měsíc. V tom jsem “musela vyměnit” zápis za zápis.

Pořád u mě platí, že jsem náročná na sebe a až pak na ostatní a nechci po nich nic, co bych sama nedělala, pořád platí, že mám ráda pořádek, systém a řád, ale už nějakou dobu mám na prvním místě to, že nejde-li o život, nejde o nic. A já si chci užít naplno i tuto svou novou životní etapu, do které jsme s dcerou vstoupily – etapu mámy i učitelky. A chci být dál spokojenou a šťastnou. Vím, že to jde. Znám pár těch, které to zvládly a zvládají a těm díky za inspiraci, v tom, že vím, jak to chci i jak to nechci.

Jako matka jsem se nenechala převálcovat častým názorem, že: “na mateřské nejde stíhat, je to stereotyp, nuda, hrábne ti z toho, nebudeš mít navařeno, uklizeno a nebudeš mít na sebe a na nic čas, budeš mluvit v jednoduchých větách.” Nevěřila jsem tomu a šla cestou intuice a i má profese mi někdy byla nápomocí. Prošla jsem těmi třemi lety bez čtení časopisů a knížek na téma mateřství a myslím, že jsme si společné tři roky s dcerou maximálně užily a neměnila bych ani jeden den. Nemůžu napsat – užily jsme si tři roky doma – protože jsme nebyly jen doma. Chodily jsme do přírody, na hřiště, k babičkám, kamarádkám, zorganizovala jsem třikrát týdenní mateřské výpravy na chalupu s pěti maminkami a šesti dětmi, jezdily jsme na hory, na svatby, stihla jsem wellness, večeře, cukrárny, pracovní pohovory, lyže i bazén… A když se ohlédnu zpět, mám za sebou nádhernou životní etapu a jsem pyšnou, spokojenou a šťastnou ženou – mámou, manželkou i učitelkou. A vím, že dítě je nejlepším zrcadlem a jsem vděčná za to, co ve své dceři vidím a mám… Asi jako každá máma! 🙂

A teď když jsem zpět v práci, zni mi v uších z dřívější praxe jiné věty: “No jo, až budeš pracovat a mít dítě, to uvidíš, to ti začne doma druhá šichta, to nebudeš nic stíhat, to nebudeš vymýšlet takové akce a budeš ráda, že jsi ráda…”  Vědomě a ráda i toto popírám, třeba i tím, že myslím, že vše jde stihnout, když se chce… Třeba Halloween budeme ve škole slavit až den po, tedy 1.11. , po dopoledni, kdy se ve třídě sejdeme v maskách a nad duchařskými úkoly, pak s dcerou ve školce vyrobíme lucerničku a půjdeme společně uspat školkovou zahradu. Na noc se pak vrátím za školáky – budu sice 160 minut v autě, protože pojedu nejen 40 minut tam a zpět, ale kvůli dceři a akci ve školce to budu muset, a chci, otočit.

V prvním týdnu po návratu v práci jsem si říkala: Tak na mateřské jsem články nečetla, ale o tom, zda a jak se má zvládnout práce, školka a domácnost, bych si možná i něco přečetla… Kamarádka mi řekla: ” hmmm, na to asi článek nebude, budeš ho muset napsat.” Googlila jsem jen krátce “návrat  do práce po mateřské, práce po rodičovské dovolené.” , vypadli mi legislativní odkazy na to, na co máme po návratu právo atd.  A i když jsou tyto naše stránky o inspiraci do výuky a z výuky, měla jsem potřebu se o tomto svém rozpoložení zmínit a vypsat, třebaže to je nejdéle psaný osobní článek. 🙂 Snad mi to, u vás čtenářů, projde. 🙂

Vím, že nechci být uštvanou, ve stereotypu zajetou, bez invence a zájmu. Jsem tou, která učí nadšeně školáky a těší se na každou vyučovací hodinu, ale pak se o to více těší na svou holčičku a její zážitky ze školky, které chce zase doplnit i o ty další společné rodinné. Poznala jsem, že děti – školní i vlastní, vás dokážou povznést i položit a přečtou ve vás všechno.

K tomu, abych nepadla, jsem si musela zvyknout na nový režim a zkoordinovat domácnost a práci. Moc úsilí mě to ale nestálo, protože jsem i v předchozích letech “kmitala”. Nevykašlala jsem se na práci a i během mateřské byla mezi lidmi z oboru – mezi kolegyněmi ze škol, šla jsem na několik školení, vedla semestr na výšce, odvedla se studenty ke státnici několik diplomek,  v posledním půl roce rodičáku se přidala do profesních skupin na facebooku, zkompletovala a upravila si životopis a profil na sociálních sítích, a v neposlední řadě dala za pravdu svému muži a rozjeli jsme tento web.  Školku a povinnosti s tímto režimem spojené máme doma rozdělené a proto to jde nakonec hladce.

Takže pokud si v prvních dnech/ týdnech po návratu či startu v práci říkáte: kdy se zastavím z toho kolotoče, kdy si odpočinu, kdy si zajdu ke kadeřníkovi a na masáž…?! Odpověď bude asi: až budete chtít, až si vše časově rozložíte a budete vědět, čemu a kdy dát přednost, co je důležité. Ale asi nejde čekat zázraky a časově nafouknutý den, pokud s časem neumíte pracovat.

Přeji vám krásný podzim nejen v rolích učitelek a maminek. 🙂 Obě role jsou krásné a věřím, že je jde obě skloubit, přesto, že to někdy může být trošku náročné a únavné. Ale ty úsměvy dětí přece stojí za to. Já se o to snažím a dětská zpětná vazba mě nabíjí. Mějte se moc hezky… A příště zase o něčem do třídy, nebojte. 🙂

 

 

 

Líbil se Vám tento článek? Pro více inspirace nás sledujte na Pinterestu.

Přidat komentář

Kateřina Musiol Kuchnová

Učím na 1. stupni na soukromé základní škole. Na těchto stránkách bych ráda uveřejnila své postřehy, zkušenosti, zážitky a podněty k výuce.

Pinterest